Stephenie

Jméno: Stephenie

Pohlaví: žena

Věk: 20 let

Rasa: Jezdec

Podoba: Na první pohled, vypadá jako někdo, s kým se život nemazlil. Přesto, jí dal ten nejlepší dar ze všech. Díky tomu, je její tvář trošku usměvavější než byla předtím. Chybí jí půvab a dlouhý život elfů. Chybí jí krása a magie těchto půvabných stvoření. Tak jako tak, kupodivu jí to nijak zvlášť nevadí. Možná za to může chudoba, kterou její rodina trpěla. Nebo jiné věci, které jí připadají důležitější. Není tak půvabná, ani krásná. Ale díky jejímu spojení s drakem, se její život přeci jen nestal tak krátkým, jaký by zajisté byl, kdyby byla pouhá selka a ne Dračí Jezdkyně. I magie jí je teď o něco blíž. Sice jen o málo, ale je to pořád lepší než to bylo před lety. Vlasy, kterým nikdy nevěnovala pozornost, jí sahají pod ramena. Nevěnovala jim pozornost snad proto, že by nechtěla. Ale proto, že bylo hodně práce na poli, v kuchyni a všude jinde. Měly krásnou hnědou barvu, která pobytem na sluníčku vybledla a zezlátla. Teď není těžký úkol najít v jejích vlasech světlé prameny. Ať to je nyní jakékoliv, ať se změnilo cokoliv. Její přístup k nim nikoliv. Pořád je nosí rozpuštěné, občas si je stáhne do ohonu, aby se jí nepletly při práci. Nic jiného ale čekat nikdy nemůže. Snad na nějakou slavnost, by se učesala, ale ani to není jisté. Světle hnědé prameny vlasů, se stáčejí v mírných vlnách kolem obličeje. Poté, co je jedna bytost spolu s partnerkou-její-duše, už nemá tak zaoblené rysy jako dřív. Troufale by se dalo naznačit, že jsou podobné i elfským. V jejím obličeji krásně vynikají její šedivo-modré oči. Na jedné straně přes oko spadají vlasy, pokud si je zrovna nezastrčí za ucho. Oči, na které je hrdá, jí lemují černé řasy. Jsou krátké, ale co ztrácí na délce, nabývají na barvě. Jsou tmavé a zvýrazňují jejich barvu. Kvůli obočí její tvář vypadá, jako by se pořád lehce mračila. Pokud obličej nechá bez výrazu, vypadá opravdu výhružně. Ani elf by se nemusel stydět, kdyby se jí bál, nebo přinejmenším lekl. Malé, ale plné rty, jsou opravdu jen zřídka kdy povytažené v úsměvu. Jediný, kdo její úsměv vidí pořád, je partnerka-jejího-srdce-a-duše. Není ani zdaleka tak vysoká jako elfové, dokonce je i menší, než někteří z příslušníků její rasy - lidí. Naučila se, využívat to ve svůj prospěch. Tedy, většinou. Možná není největší, ale ani nejhloupější. Co se týče jejích reakcí, daly by se srovnávat s elfskými. A obzvlášť teď. Potom co se jí stalo. Potom, co má draka - vlastně dračici.

Povaha: Její tvář říká, že toho hodně prožila a ne všechno patřilo mezi to dobré. Že navzdory svému věku, opravdu ví, co znamená žít a jak je to těžké. Usmívá se málo, protože nemá důvod. Jediný na koho se usmívá je její dračice. Ostatní ji spatří usmívat se opravdu zřídka. To je vidět ve tváři. Uvnitř ní, ale není taková prázdnota. Žádný smích, žádný smutek.. Pouze se naučila to skrývat. Jako malá byla milá a hodná. Taková jaká vždycky měla být každá holčička. Usměvavá, veselá a zpívala si. Teď se nemračí ani neusmívá, pouze neutrálně přihlíží, není veselá ani smutná - nebo to aspoň není poznat - nezpívá, nepláče.. nic. Jako by její emoce někdo vzal a zahodil. Tak to aspoň vypadá. Nebo vypadalo? Poté co se jí vylíhla dračice, se nejen že začala usmívat na ni. I k světu začala být milejší. Možná jen o trochu, ale to neznamená že se to může změnit. Už od jak živa byla vznětlivá a říkala co jí přišlo na jazyk. Poslední dobou se to moc neprojevilo. Ale po vylíhnutí, jako by dračice, probudila ze spánku, něco.. Něco, co už se nemělo ukázat. K cizím je odtažitá, a neprojevuje emoce. Ale ty, které už zná nějakou dobu, těm dovolí nahlédnout pod skořápku. Jediný, kdo se dostal opravdu hodně hluboko, je partnerka-její-duše. Vznětlivost už neovlivní, nechává se jí naplnit i před někým koho nezná. Dokonce i svůj názor řekne, ať to je kdokoliv. Jen si pečlivě střeží, aby se nikdo nedostal moc hluboko bez jejího svolení.

Historie: Byla půlnoc. Na les svítil měsíc a hvězdy. Nedaleko za ním, snad částí v něm, se nachází vesnička. Malá, že si ani své místo na mapě nenašla. A i kdyby, nejspíš by to byla jen malinká tečka. Přesto tam žilo hodně lidí - na vesnické poměry. Nejspíš kolem stovky. Všichni se navzájem znali a pomáhali si. Ve vesnici se nikdo přes den nezastavil. Přes noc, to bylo většinou klidné místo. Až na dnešní den. Do už tak rozrostlé rodiny přišel další přírůstek.. malá holčička, Stephenie. Přestože byli chudí, nikdy nenechali dítě umřít hlady nebo žízní. Každý z dětí pracoval, ať na poli, nebo v kuchyni, nebo kdekoliv jinde. Starší bratři chodili do lesa lovit. Na obživu. Hned ráno tedy doma zůstala jen matka se svou novou dcerkou. Mluvila k ní, lechtala ji, krmila ji, prostě se jí věnovala. Tak to bylo pořád. Dokud Steph neostavila třetí narozeniny. K narozeninám nikdy nedostávali žádné dárky, ani dorty. Na to byli příliš chudí, ale vždycky si sedli k jednomu stolu. Popřáli oslavenci a každý mu dal něco, co ulovil nebo zasadil. Dneska dostala dívka tuřín, kousek srny a květinu. Od rodičů pohlazení a pusu na tmavé vlásky. Pak všichni vyběhli ven a opět se dali do práce. Když jí bylo sotva osm, otec, koželuh. Se vrátil s půlkou vesnice, aby se děti schovali spolu s ženou a ostatní šli pomáhat. Nikdo nevěděl s čím, tedy aspoň Steph ne. Schovala se pod stůl, kde ji matka schovala a ostatní šli jinam. Čekala tam dlouho, venku slyšela výkřiky a pláč, ale nevyšla. Jí samotné kanuly slzy proudem. Bála se, tak hrozně, až se z toho chvěla. Seděla tam dlouho do druhého dne, když už se pláč ani výkřiky neozývaly. Měla pro ni přijít matka, nakonec odtamtud vylezla sama, protože měla hlad. Šla na malinkou zahrádku, vzala si mrkvičku. Otřela ji a snědla. Šla se podívat, kde jsou všichni. Třeba bude maminka u sousedů, ale nebyla. Jen co vyšla na ulici se zarazila. Všude ležela těla. Všechna od krve, a s prázdným výrazem v očích. Chodila mezi nimi a hledala rodiče a sourozence. Našla je, do teď doufala, že se třeba zachránili, že se pro ni vrátí a že jsou v pořádku. Teď se naděje rozplynula. Vzala si trochu jídla a smutná šla hledat lidi. Nemohla tu být, to věděla. Nepřežila by. Vzala si trochu jídla do děravého batůžku, který musela nést v ruce, aby z něj něco nevypadlo. Dlouho se plahočila lesem. Špinavá, unavená, zmatená, smutná a rozzlobená. Nevnímala dny, prostě jen šla, někdy narazila na potůček, kde se opláchla a napila. Jindy narazila na maliny, kterých se najedla. Ani nevěděla, jestli našla ona je nebo oni ji. Ale když ležela, vyčerpaná neschopná dalšího kroku. Cítila, že se jí chopily silné paže a někam nesly. Neměla sílu podívat se. Takže se o to ani nepokoušela. A usnula. Vzbudila se na jakémsi měkkém lůžku, čistá, převléknutá a odpočinutá. V břiše jí zaškrundalo. Byla v chatce, kde žil muž s babičkou. Vyrůstala tam, nikdy jim ale neřekla co se jí přihodilo, ani proč byla tak sama v lese. Bylo to její tajemství, temné tajemství. Žila tam do do patnácti let. Sblížila se s nimi, ale ne tolik, aby jí bolelo že je opouští. Bylo jí to líto, ale to je tak vše. Prostě se rozloučila, dostala jídlo, pití a odešla. Cestovala dlouho. Na cestách byla sotva pár let. Žila ve skrytu a mimo bezprostřední nebezpečí. Neuměla se bránit. To co uměla bylo vaření a praní, orání a dál už nic. Neuměla číst ani psát, ani se bránit nožem, dýkou, lukem.. ničím. Na své narozeniny, krásný dárek k 20-tým narozeninám. Totiž, vajíčko z kterého se vyklubala krásná dračice.

Majetek: Nic nepatří do jejího majetku, otrhaný batůžek někde ztratila.